Historie obce

Obec byla založena asi ve druhé polovině 15. stol. nebo v první polovině 16. stol. na pozemcích předtím náležejících třebíčskému klášteru a nazvána podle blízkého lesa "Černá" či "Černý", jenž se připomíná (ještě bez vsi) v roce 1464. Osudy obce byly od samého založení spojeny s blízkým Měřínem. Jako ves se zákupní rychtou a manem je (poprvé) připomenuta v roce 1556, kdy ji získal Vratislav z Pernštejna spolu s mnoha okolními vesnicemi do dědičného držení. (První doložená připomínka osady Milíkov je dokonce ještě starší, pochází z roku 1550.)

Pernštejnové po získání dědičného práva ovšem zboží na Měřínsku dlouho nepodrželi a hned následujícího roku (1557) je prodali Janu Stráneckému ze Stránce. Ten pak o dva roky později (1559) prodal většinu svých statků, včetně Černé, Chroustenským z Malovar.

Jan Rafael Chroustenský vystavěl v Černé koncem 16. stol. zámek v renesančním slohu. (Nicméně, roku 1624 je zámek nazýván "tvrzí".) Jde o jednopatrovou budovu s mansardovou střechou, dominantou je třípatrová hranolová věž. V jejím prvním patře, kde byla původně kaple, se dochovaly fragmenty fresek.

Mezi zámkem a panským rybníkem stávaly vrchnostenské reality: bednárna, kovárna a mlýn. Už v roce 1585 zde býval též pivovar, sladovna, výpalna a druhý mlýn. Později se připomíná i myslivna, panská cihelna a pazderna.

Chroustenští si bohužel nově postaveného zámku mnoho neužili. Po Bílé hoře byl zámek společně s panstvím a vším majetkem jejich rodu konfiskován, protože se účastnili stavovského povstání. Černá připadla spolu s ostatními vesnicemi a městečky panství italskému rodu Collaltů a její osud byl spojen až do roku 1918 s vývojem brtnické domény stejných majitelů - rovněž výsledku pobělohorských konfiskací.

Collaltové změnili název původního panství rudoleckého na panství Černá, neboť jeho správa byla vykonávána z černického zámku, a nikoliv ze (staršího) zámku Rudolec. K panství patřilo sedm obcí Velkomeziříčska (městečko Měřín, vsi Blízkov, Černá, Dědkov, Chlumek, Jersín, Milíkov), čtyři ze Žďárska (městečko Bohdalov, vsi Chroustov, Kyjov, Rudolec) a čtyři z Jihlavska (vsi Arnolec, Nadějov, Staj, Zhoř).

Zámek nechali Collaltové v 18. stol. zbarokizovat, především v interiéru (jednoduché fresky a štuky), vnější renesanční ráz celé stavby byl však přitom zachován. Za Collaltů byla také zámecká kaple, Chroustenskými původně postavená jako protestantská, zasvěcena sv. Antonínovi Paduánskému, katolickému světci, jehož kult přinesli Collaltové noví pobělohorští majitelé z rodné Itálie.

Po roce 1918 bylo celé panství Černá italskému rodu Collaltů konfiskováno, a to včetně obou zámků, černického a rudoleckého. Většina půdy byla rozparcelována v rámci I. pozemkové reformy, samotný zámek v Černé se stal součástí tzv. zbytkového statku. V průběhu následujícího čtvrtstoletí se zde postupně vystřídali dva "zbytkoví statkáři". V té době došlo ke značné devastaci interiéru zámku a ke zničení fresek původní kaple ve věži. (Ta už ovšem tehdy nebyla využívána pro bohoslužebné účely.)

Po II. světové válce byl poslednímu majiteli zbytkový statek zabaven. Hospodářské budovy pak užívalo JZD, objekt zámku připadl obci, jíž sloužil ke kulturním a společenským účelům (taneční a divadelní sál, kino, kancelář MNV, klubovny společenských organizací, fotbalové hřiště na zahradě). Během těchto let prošel areál několika rozsáhlými opravami, včetně opravy generální.

V souvislosti s politickými změnami po roce 1989 byl zámek začátkem devadesátých let restituován a krátce nato prodán novému majiteli. Uskutečnila se poslední, velmi rozsáhlá rekonstrukce, při níž byla odsvěcena a zrušena i nová kaple sv. Antonína, jež byla mezi válkami zřízena v rohové místnosti severního nároží hlavní zámecké budovy jako náhrada za zmiňovanou lokaci ve věži. Po rekonstrukci je zámek pro veřejnost (včetně obyvatel vsi) uzavřen a slouží na komerční bázi jako soukromé zařízení pro rekreační účely specifického typu.

Restitucí a následným prodejem zámku ztratili obyvatelé Černé najednou prakticky všechny prostory nezbytné pro plnění správních, společenských, kulturních a náboženských potřeb obecní komunity. Věc byla o to svízelnější, že krátce předtím, na konci 80. let, přišla obec o nejdůležitější budovu ve svém majetku, o školu. Školní budova byla vystavěna jako jednopatrová v roce 1884 (přičemž škola jakožto instituce zde existovala už od roku 1787), v průběhu roku 1924 k ní bylo přistavěno první patro. Bohužel, v důsledku definitivního ukončení školního vyučování v černické malotřídce, jež nastalo v roce 1986, došlo k převedení budovy do majetku jiného veřejného subjektu. Jelikož se obci nepodařilo po roce 1989 tento převod zvrátit, nemohla budovu použít pro řešení situace vzniklé restitucí zámku.

Po vysídlení ze zámecké budovy se stala kanceláří obecního úřadu hasičská zbrojnice na návsi, kterou pro své potřeby postavili dobrovolní hasiči v letech 1925-1927 a která je v majetku obce. (Samotný dobrovolný hasičský sbor byl v Černé založen roku 1902.) V garáži hasičské zbrojnice byly po několik let dokonce i slouženy pouťové bohoslužby.

Kritický stav z hlediska obecních prostor byl v roce 1998 částečně vyřešen zakoupením a generální rekonstrukcí domu č.p. 65 (tzv. Obecníku). V blízkosti tohoto stavení byl vybudován též sportovní areál, jenž zároveň umožňuje pořádání venkovních společenských a kulturních akcí (letní taneční zábavy, hasičské závody, setkání rodáků aj.).

Kultovní potřeby černických věřících římskokatolického vyznání byly uspokojeny vybudováním nové kaple, opět zasvěcené sv. Antonínovi. Dřevěná kaple ve tvaru biblické archy byla dokončena a vysvěcena roku 2006 a svým moderním a neotřelým stylem budila a budí zaslouženou pozornost.

Z předloženého krátkého historického výtahu je zřejmé, že dějiny Černé a Milíkova byly téměř od samého jejich počátku až do posledních let minulého tisíciletí úzce svázány - ať už v dobrém, či zlém - s černickým zámkem a jeho osudy. Toto fatální propojení však už nyní neexistuje a obec - jako úřední útvar i jako občanská komunita - je konečně po více než čtyřech stech letech na tom, co se děje na zámku, naprosto nezávislá.

S tvrzením předchozího odstavce jistě souvisí také fakt, že mimo zámecký komplex komplexu se v obci žádné jiné historické budovy nenacházejí. Mnohé zemědělské usedlosti zřejmě sice mají staré jádro, byly však v poslední době přestavovány.

Poněkud jiná je situace, pokud jde o drobnější historické artefakty. Nejstarší je socha sv. Jana Nepomuckého před bývalou fořtovnou (č.p. 8). Bývá datována do 18. stol., i když stojí na podstavci s letopočtem 1622. V roce 1994 byla renovována. Vedle společné budovy OÚ a hasičské zbrojnice stojí pomník padlým z obou světových válek a opodál kamenný kříž (s vro-čením 1907). Podobných křížů je v okolí celá řada, například za obcí k Milíkovu pískovcový (letopočet 1920) a při silničce do Blízkova železný.

Z hlediska správního byla Černá vždy samostatnou obcí, s výjimkou let 1980-1990, kdy byla správně součástí spádové obce Měřín a v Černé byl pouze tzv. občanský výbor.

V dobách poddanských byla ves spravována rychtářem, který držel tzv. zákupní rychtu. Rychtář se těšil velké vážnosti i velkým pravomocem, včetně moci soudní. Rychtářský úřad s sebou nesl i různá privilegia a mohl se prodávat či kupovat. Jakýsi zárodek samosprávy představovala shromáždění obce, jež rychtář svolával k projednání obecních záležitostí.

Co se týče vsi Milíkov, ta vlastního rychtáře neměla a náležela pod správu rychtáře v Černé. Milíkov ale nebyl součástí Černé, měl tehdy určitou samostatnost, o čemž svědčí obecní pečeť s obrazem sv. Jana Křtitele, jež se zachovala ze zhruba poloviny osmnáctého století.

Rychtářská správa přežila dokonce zrušení roboty v roce 1848 a fungovala až do druhé poloviny 19. století, Po pádu absolutismu na konci padesátých let onoho století se však začal prosazovat volená samospráva a již nevyhovující rychtářské právo bylo zrušeno. Od té doby jsou Černá s Milíkovem společně spravovány volenými zastupiteli v čele se starostou.

Nicméně, i po zavedení volené samosprávy si zámecká vrchnost podržela tzv. virilní právo. To jí umožňovalo vysílat do černického zastupitelstva jednoho svého zástupce bez ohledu na výsledek voleb. Dané právo bylo zrušeno až po vzniku Československé republiky v roce 1918.

V letech 1945-1990 se obecní zastupitelstvo nazývalo "místní národní výbor" (MNV). V jeho čele nestál starosta, nýbrž předseda. V rámci obnovy demokratické samosprávy obcí probíhající po roce 1989 bylo rozhodnuto o návratu původních názvů "zastupitel", "zastupitelstvo" a "starosta".